Sdružení historiků České republiky
(Historický klub 1872)

Dopis Aleny Míškové redaktorovi Lidových novin Petru Zídkovi.
Reakce na článek "Historikerstreit po česku" namířený proti prof. Janu Křenovi

Vážený pane redaktore,

denní tisk, zvláště pak způsob, jak se původně profilovala Vaše Orientace,byl nepochybně veden snahou, stát se tribunou různých názorů, člověk mohl souhlasit, nesouhlasit či se jen poučit o něčem,, co nezná. Článkem "Historikerstreit po česku" jste tuto hranici výrazně překročil, a to jak z hlediska prosté lidské slušnosti, tak i věcně. Vaše příloha v tomto případě není již tribunou, ale tribunálem, což je podstatný rozdíl.
V mojí reakci na Váš celostránkový příspěvek se budou prolínat dvě roviny, a sice věcná a osobní.. Jsem vzděláním archivářka, po roce 1990 vyučující na IZV, FSV a Ped FUK s odbornou orientací na dějiny intelektuálů v totalitárních systémech (zjednodušeně řečeno), nyní pracuji (opět) v Archivu AV ČR. Současně pokládám profesora Křena za jednoho ze svých učitelů, jemuž nebylo nikdy nutné přitakávat, bylo možné se tvrdě přít, ale vždy se člověk mohl mnohé naučit. Dále bych ráda podotkla, že profesor Křen by za normálních okolností nepotřeboval žádných obhajob, právě jeho práce před i po roce 1989 je nejlepším dokladem. Při úvahách na toto téma se mi - bohužel - vybavila leda Obhajoba Sókratova. Dnešní mediální svět nám však nedovoluje mlčet tam, kde by bylo na místě mávnout rukou (opakuji se - o tom jsem již v obdobné souvislosti, ale pouze s knihou pana Čelovského psala), i kdyby výsledkem mého příspěvku mělo být pouze vyjádření úcty k profesoru Křenovi. V žádném případě však nechci příslušet k žádnému ze znepřátelených táborů historiků, o nichž hovoříte, a které dle mého názoru jsou zcela jinak a mnohem složitěji definovány, než si představujete.

Vraťme se teď krátce do historického prosemináře, k obyčejnému "řemeslu historika": bodem číslo jedna bývá vždy kritika pramenů:
Již encyklopedické životopisné heslo profesora Křena, které citujete, ať už je vzato odkudkoli, svědčí jednoznačně v Křenův prospěch. Jak sám jistě dobře víte, hesla si žijící autoři na požádání tvoří sami: Profesor Křen tedy nezamlčel nic z toho, co u mnoha mladších kolegů, bohužel, neplatí. Vstoupit do KSČ v 16 letech, tj. v roce 1946, není rozhodně věcí překvapující či skandální. Po válečných zkušenostech a v tomto věku se - zcela upřímně řečeno - nedivím a nedivil se dosud ani nikdo z historiků soudobých dějin. Jak byste z dnešního hlediska soudil poválečné změny příjmení, jež měly deklarovat odklon od všeho i vzdáleně německého - jako zradu rodu či národnosti nebo český nacionalismus? Tady již přecházím do roviny zcela věcné: základním pravidlem historika je regule, že nemůžete posuzovat reflexi let minulých dnešníma očima. O tom by Vás jistě mnohem kompetentněji poučil Erazim Kohák, který se k otázce vyjádřil počátkem devadesátých let zcela vyčerpávajícím způsobem.
(Možná je signifikantní, že Vás nezaujali "koryfejové" naší dnešní historiografie, zhruba mojí generace, tj. kolem padesátky, kteří o své nedávné obecně známé politické minulosti decentně mlčí; nejsou a jistě ani nebudou předmětem Vašeho zkoumání, ti by pro Vás mohli být zřejmě nebezpeční. Z Vašeho článku mám pocit, že se dlouho po roce 89 konečně našli - podle užité metody a slovníku soudě - noví "rudí komisaři".) Vaše srovnání s "Historikerstreit" je v případě profesora Křena více než absurdní, nehodí se dokonce ani na dnešní zcela logickou generační diskusi o soudobých dějinách, která musela přijít a právem náleží do každé historiografie. Tak jste zřejmě zamýšlel titul článku, ale, jak již bylo řečeno, vybral jste si špatný příklad.
Vážený pane kolego, cílil jste vedle: Profesor Křen se na rozdíl od jiných na zkreslování dějin nepodílel - je třeba umět je číst (toto pravidlo nelze absolutizovat), což by pro absolventa historického prosemináře neměl být problém. Pokud jste se to nenaučil, vezměte veškerou oficiální produkci z let 1948-1990 a zavrhněte ji. Budete tak nepochybně jedním z nejnesmiřitelnějších a zdánlivě nejbojovnějších publicistů, nebude však ve Vás zcela evidentně ani zrnko historického vzdělání.
Dovolím si jen pár slov k panu Čelovskému. Byl a je jistě nadaným historikem a jeho práce má nezastupitelné místo v českém dějepisectví. Rok 1989 pro něj přišel pozdě, stejně jako pro řadu jiných. Je mi líto, že existuje historická nespravedlnost, ale zatrpklost a averze právě s ohledem na dějinné přeměny - bohužel - vůbec nic nezmění. To je jedno ze smutných poučení dějin.
Ještě jednou zcela věcně: ona úplná bibliografie prací Profesora Křena zůstala torzem při přípravě prvního "Křenova sborníku" (Occursus) . Jsem ochotna onu bibliografii dopracovat, práce jsem samozřejmě četla a velice ráda Vám ji zašlu.
Další Váš omyl: Profesor Křen se již dávno vzdal všech vedoucích funkcí (dle mého názoru ke škodě oboru), před vypršením volebního období opustil GA ČR. Pokud učil, zbavil se všech existujících finančních příspěvků, není členem česko-německé historické komise... A konečně k členství ve vědecké radě Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR: víte, prosím, co to znamená, být členem vědecké rady některého z ústavů Akademie věd ČR? Je zbytečné to popisovat, můžete si to najít na internetu. Vaše tvrzení, kterak rozhoduje o výzkumu komunistické éry, jsou prostě zcela zcestná a nedají se komentovat.
K poslednímu zásadnímu bodu: popisujete, jak se prof. Křen podílí na programové snaze omezení bádání ve fondech STB. Popisujete, že by se mělo udržet neomezené kopírování, ale byl jste někdy třebas v Bundesarchivu v Berlíně, v universitním archivu ve Vídni atd? Jaké jsou tam podmínky? Některé kopie jsou ultradrahé (SRN), jinde nesmíte kopírovat vůbec. V moskevských Chimkách (- jistě víte, o čem je řeč, je to původně tajný archiv, kde jsem byla na rozdíl od řady českých historiků a kde leží prvořadý archiv pro dějiny totalitarismu) jste mohl kopírovat - pokud nebylo zavřeno - stránku za dolar (1994).
Možnost zneužití materiálů tajných služeb totalitárních systémů byla řešena i v jiných zemích, teď se zpřístupňují poslední nacistické archivy. Vědecký výzkum těchto pramenů je jistě na místě a v každém slušném archivu podobné závazky (tj. vědecké využití) musíte podepsat. Rizika, které podobné materiály skýtají a které znám z materiálů SD (Sicherheitsdienstu), svědčí pouze o tom, co si příslušná organizace myslela - nemáte-li pramen, který Vám skutečnost potvrdí či vyvrátí, můžete se dostat do někdy i osudového omylu. Konec historického prosemináře.

Závěrem: je mi velice líto, že jste se právě Vy a Vaše příloha propůjčili k publikaci článku na úrovni Tvorby roku 1952.


Alena Míšková

Dopis předsedovi vlády ČR Vladimíru Špidlovi ve věci Návrhu Zákona o archivnictví a spisové službě

Vážený pane premiére,

výbor Sdružení historiků České republiky - Historického klubu 1872 se na svém zasedání 12. 12. zabýval Návrhem Zákona o archivnictví a spisové službě, který by měl nahradit platnou novelu zákona o archivnictví č. 343/1992. Je samozřejmé, že reforma vyšších územně správních celků ČR implikuje nutnost zákonné úpravy sítě státních archivů na území republiky. V tomto kontextu byl však - bez účasti širší odborné veřejnosti - Archivní správou MV ČR vypracován návrh zákona, který do základů mění strukturu, kompetence, zodpovědnosti sítě archivů v ČR, odebírá velké části archivů a archivářů platformu pro historický výzkum a omezuje přístup širší zainteresované veřejnosti k informacím archivního materiálu a zejména blokuje výzkum dějin celého 20. století, resp. činí jej závislým na výjimečné benevolenci vysokých státních archivních úředníků. Situace se tak v řadě ohledů vrací daleko před listopad 1989.

Obracíme se proto na Vás se žádostí, abyste se z titulu své funkce i autority zasadil o navrácení návrhu zákona k širší odborné (a to - s ohledem na právo občanů na informace a zároveň s ohledem na ochranu osobních dat občanů - i právnické) diskusi.

Předkládaný Návrh Zákona o archivnictví a spisové službě považujeme za nekvalitní od samého vymezení pojmů (§ 2 písmeno b - definice archiválie), které by umožnilo prohlásit za archiválii - a podřídit dohledu Státního oblastního archivu - např. i Pražský hrad.

Z širšího spektra odborně problematických a v právě předkládaných dobrozdáních Vědecké archivní rady ČR a České archivní společnosti kritizovaných, resp. k úpravám navrhovaných oblastí zákona se omezíme na dvě, z hlediska odborných historiků i z hlediska jejich profesního sdružení klíčové oblasti.

Prvou z nich je svobodný badatelský přístup k archivním dokumentům. Zde mají klíčový význam §§ 15 a 16 Návrhu zákona. § 15 odstavec 2 podmiňuje souhlasem příslušné osoby nahlížení do archiválií, které se vztahují k této žijící osobě a které obsahují citlivé údaje o jejím "a) národnostním, rasovém nebo etnickém původu, b) politických postojích, členství v politických stranách či hnutích, c) odborových či zaměstnaneckých organizacích, d) náboženství a filozofickém přesvědčení, e) trestné činnosti, nebo f) zdravotním stavu a sexuálním životě."

K tomu podotýkáme - s výhradou samozřejmého respektování bodu f) a s poukazem na skutečnost, že odborníci úřadu na ochranu osobních dat s odkazem na mezinárodní úmluvy odmítli blokaci v bodu b) - že vyčlenění archivních dokumentů s daty vytčeného druhu by znemožnilo studium takřka jakýchkoliv archiválií vůbec, a to dle stávajícího úzu zpětně pro období 110 let. Fakticky zablokován by byl jak výzkum např. nacistických či komunistických zločinů, tak ale i sociálně historické výzkumy např. předúnorového vysokoškolského studentstva nebo operátů sčítání obyvatel z doby první Československé republiky.

Ještě komplexněji blokuje historický výzkum § 16, který v bodu 1 místo dosavadní formulace o okolnostech, za nichž "lze" odepřít nahlížení do archivního materiálu zavádí formulaci "se odepře", tj. předem explicitně generálně zakazuje studium vedle tradičních a za oprávněné považovaných případů též v bodu c) "archiválie vyžadované k nahlédnutí nejsou archivně zpracovány". Je třeba podotknout, že podstatná část, ne-li naprostá většina archivních fondů v ČR není a s ohledem na ohromné přesuny po roce 1989 ani nemůže být, "archivně zpracována", tj. dle metodik uspořádána a opatřena inventáři nebo katalogy, aprobovanými archivní správou ČR. V tomto stavu se nachází většina nejen poválečných archivních fondů, ale i velká část fondů 19. století a - např. i ve Státním ústředním archivu Praha - také raně novověkých fondů centrální důležitosti (např. tzv. "Nová manipulace"). Zákonem požadovaná blokace nahlížení do těchto fondů by se nadto vztahovala i na samé archiváře. "Ideálním" výsledkem důsledného uplatnění zákona by tak bylo znepřístupnění většiny moderních archivních dokumentů v ČR.

Druhou velmi problémovou oblastí Návrhu Zákona je Díl 5: Soustava archivů, registrace a akreditace archivů..., který závažně přestavuje celou dosavadní soustavu českého archivnictví. Podle § 20, resp. 23 zůstávají plnoprávnými archivy jen Národní archiv a Státní oblastní archivy, jimž jsou podřizovány všechny ostatní archivy, včetně archivů statutárních měst (tj. např. i Archiv hl. města Prahy, ač Praha je rovnocenným krajem). Ostatní archivy ztrácejí nejen dosavadní postavení státních orgánů, ale i explicitní právo např. na vlastní knihovny, na výzkumnou a publikační činnost. Jde přitom o podstatnou část české výzkumné základny v širším spektru historických oborů.

Nejzávažněji však byla postižena dosud "elitní", výčtem stanovená skupina "archivů zvláštního významu", proměněná nyní ve "specializované archivy" (sem by nově patřily i všechny archivy "právnických osob zřízených zákonem nebo na základě zákona"). Tyto, často historicky slavné archivy s klíčově významnými fondy, se tím, že nejsou v Návrhu Zákona jmenovitě uvedeny a jejich další existence se činí závislou na iniciativě jejich současného zřizovatele a na výsledku akreditace ministerstvem vnitra, dostávají na nejistou existenční půdu. Může se totiž mj. stát, ať již v důsledku snahy stávajících zřizovatelů ušetřit náklady na jejich provoz nebo v důsledku zájmu archivních orgánů MV ČR o jejich cenné fondy či sbírky, že zaniknou nebo budou proměněny v pouhá podřízená pracoviště Státních oblastních archivů: s fatálními důsledky zejména pro jejich historicko výzkumnou a publikační činnost, ale i pro - dosud obvykle nadprůměrně kvalifikovanou - péči o cenné archivní fondy a jejich badatelské zpřístupnění.

Návrh zákona je jistě možno hájit s tím, že při dobré vůli všech zúčastněných subjektů lze i podle něj udržet valnou část stávajícího historického výzkumu. Již současná zkušenost, kdy někteří vedoucí pracovníci archivů začínají s odkazem na Návrh Zákona s předstihem omezovat přístup badatelů k archivnímu materiálu, vybízí však k opatrnosti. Odborná veřejnost se v budoucnosti může spolehnout jen na to, co bude v případné novele jasně definováno. Striktní uplatnění výše uvedených paragrafů by však výzkum zcela zablokovalo a historici by se v řadě ohledů ocitli v situaci jako v letech po únoru 1948.

S těmito obavami v srdci se proto na Vás, vážený pane premiére - mj. jako na profesionálního historika - obracíme se žádostí o pomoc a udržení jak po roce 1989 dosažené kvality českého archivnictví, tak svobody historického bádání.

Jiří Pešek

Připomínky k vládnímu návrhu zákona o archivnictví a spisové službě, parlamentní tisk č. 428

Obecné charakteristiky:

1) Návrh zákona zbavuje archivnictví (tj. jak archiválie či archivní fondy, tak archivy jako instituce, o archiválie pečující) jeho kulturní a historické dimenze, akcentované dosavadní zákonnou úpravou. Archiválie jsou totiž navzdory dikci navrhovaného zákona součástí národního kulturního dědictví (nikoliv jen" záznamy ...vybrané ve veřejném zájmu k trvalému uchování") a archivy nejsou jen správní a servisní zařízení, ale - v konkrétních českých podmínkách - také kulturní instituce s hodnotnou tradicí historicko-výzkumné, publikační a veřejně kulturní práce. Tato dimenze z předloženého návrhu zmizela.

2) Návrh zákona je nesen ostře centralistickou, tvrdě postátňující ideou, která degraduje archivy samosprávných celků (především městské archivy) a nestátních subjektů (především většinu dosavadních tzv. archivů zvláštního významu) na druhořadou úroveň (odnímá např. archivům samosprávných celků výkon pravomocí v přenesené působnosti, ač samosprávné celky jako takové tuto pravomoc mají) a podřizuje tyto archivy nejen metodické kontrole, ale skutečnému poručníkování státních oblastních archivů či Národního archivu. Děje se tak bez ohledu na jejich reálnou odbornou kvalitu, projevující se začasté vyšší a speciální kvalifikací pracovníků samosprávných a nestátních archivů než je kvalifikace (ale i pracovní kapacita) pracovníků státních archivů, které nyní mají výše jmenované archivy kontrolovat v jejich každodenní činnosti. Národní archiv ani státní oblastní archivy přitom nejsou podle návrhu zákona povinny projít akreditací, předepsanou pro všechny ostatní archivy.

3) Vztažení řízení archivnictví přímo na MV ČR (paragraf qq) a eliminace akademicky odborné řídící úrovně, zastupované dosud Vědeckou archivní radou (která sice formálně byla v postavení poradního orgánu ministra, ale reálně koncepčně vedla celý obor a představovala protiváhu čistě úřednické Archivní správě MV) vrací české archivnictví hluboko do let komunistické totality (zhruba do stavu 50. let) a ohrožuje jeho odbornou kvalitu.


Speciální výhrady z hlediska Sdružení historiků ČR:

Díl 4 : Nahlížení do archiválií
Návrh: odstavec jj) paragraf (98)

Tímto ustanovením se reálně blokuje historický výzkum většiny archiválií hromadného charakteru pro 20. století. Není v možnosti archivů, aby reálně provedly zákonem předepisované vyrozumění žijících fyzických osob, bude-li badatel chtít zkoumat např. skladbu studentstva ČVUT v roce 1948 či bude-li chtít vyhodnocovat sčítání lidu z roku 1930, obdobně však za těchto podmínek není možno provádět sociálně historický výzkum archiválií k odsunu Němců z Československa nebo zkoumat jiné prameny hromadné povahy, jejichž nahlížení jinak umožňuje třicetiletá uzavírací lhůta. Je nadto třeba počítat s tím, že by aplikace návrhem zákona ustavovaných principů nahlížení do archiválií poškodila ČR i mezinárodně, protože by mohla být vykládána jako politicky motivovaný pokus uzavřít české archivy před zahraničními badateli.

Výše zmíněné ustanovení dále např. znemožňuje historický výzkum zločinců jak nacistického, tak komunistického období, protože by k němu musely tyto osoby (přesto, že např. byly v minulosti za své zločiny soudně stíhány) dát explicitní svolení, s nímž reálně nelze počítat.

Odvolání se (také v paragrafu 99) na zákon č. 101/2000 Sb., resp. zákon 177/2001 Sb. není podle výkladu Úřadu pro veřejné informace, poskytnutého Sdružení historiků ČR a České archivní společnosti, relevantní, protože návrh zákona o archivnictví požadavky těchto zákonných norem i praxi v zemích EU daleko překračuje a nadto nebere na vědomí zákon č. 106/99 Sb. Aplikací zákona v navrhovaném znění by se celý výzkum dějin 20. století, zejména pro období 1933-1989, přesunul na platformu výjimečných povolení, udělovaných MV ČR, které by tak de facto rozhodovalo o tom, co pro toto období bude nebo nebude a v jakém rozsahu historicky zkoumáno a zveřejněno.

Návrh by měl být upraven v tom smyslu, že zodpovědnost za případné zneužití osobních údajů bude přesunuta na badatele, který v tomto kontextu musí při publikování nebo jiném využití údajů, získaných při nahlížení do archiválií, respektovat české, případně i další právní normy zemí EU.


Odstavec kk) paragraf (102)

Explicitní odmítnutí nahlížení do archiválií podle písmene b), c) a d) zásadním způsobem blokuje nebo může blokovat celý historický výzkum. V případě písmene c), d) jde o obdobný problém jako u paragrafů (98) a (99).

V případě písmene b), tj. odepření nahlížení do archiválií proto, že nejsou archivně zpracovány, se však otevírá vedení archivů možnost zablokovat výzkum zpět až do počátku novověku. Není totiž tajemstvím, že celá řada fondů 16.-19. století zejména ve státních oblastních archivech, ale platí to i o některých částech Národního archivu, není archivně zpracována, resp. je provizorně zpřístupněna pouze na základě dobových pomůcek či různých rámcově evidenčních seznamů. Vzhledem k tomu, že předkládaný návrh zákona nedefinuje, co znamená "archivní zpracování" (jde jen o fondy, pro které existuje aprobovaný inventář nebo dokonce katalog?), bylo by dle tohoto ustanovení možno libovolně odepřít nahlížení i do velké části - slavných a badatelsky frekventovaných - fondů.

Opět i zde hrozí poškození pověsti ČR na mezinárodním foru, protože podstatná část archivních fondů, o které se - z čistě vědeckých i z vědecko politických důvodů - zajímají zahraniční badatelé, není v důsledku dramatických reforem, stavební a stěhovací činnosti, případně masového přejímání nezpracovaného materiálu rušených institucí po roce 1989, archivně zpracována. Vzhledem k tomu, že většina evropských, a to i postkomunistických zemí, historikům poměrně ochotně zpřístupňuje archivní fondy, které nejsou blokovány uzavíracími lhůtami, bylo by dlouhodobé odepření nahlížení do těchto archiválií nutně interpretováno politicky. To se týká např. i specializovaného archivu ministerstva obrany, v němž je uložena řada rozsáhlých historických fondů, mj. kořistní povahy.

Bylo by proto potřeba jednak zeslabit dikci navrhovaného paragrafu: místo "se odepře" formulací "je možno odepřít" a zejména doplnit pro písmeno b) text ustanovením, že archiv - zejména, jde-li o státní archiv - je ve smyslu zákona č. 106/99 Sb. (zákon o svobodném přístupu k informacím) povinen v zákonem předepsané lhůtě umožnit požadované nahlížení do archiválií, tj. příslušný materiál přednostně archivně zpracovat a žadatele poté informovat o možnosti nahlédnutí.

Parlamentu předložený vládní návrh zákona o archivnictví, který prakticky vůbec nepřihlíží k výhradám, které byly odbornou veřejností formulovány v připomínkovém řízení, v řadě ohledů poškozuje stávající úroveň českého archivnictví. Z hlediska historiků jednak nepřiměřeně problematizuje až blokuje badatelské využívání archiválií, jednak degraduje stávající síť archivů ČR z dnešní pozice významných dějepiseckých center na úroveň pouhých správních a technicky konzervátorských pracovišť.

Sdružení historiků ČR - v kooperaci s Českou archivní společností a s Vědeckou archivní radou - proto navrhuje stažení návrhu zákona a otevření nového kola věcné diskuse o předloze zákona, jehož novelizace není za stávajících podmínek pro práci českého archivnictví nikterak nutná.

Jiří Pešek

Stanovisko pracovníků Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR o postavení historie ve všeobecném vzdělávání

Již přes deset let usilují učitelé dějepisu a historici za podpory řady institucí - Sdružení historiků ČR nevyjímaje - o zajištění příznivých podmínek pro dějepisné vyučování. V tomto ohledu se již s několikerými iniciativními návrhy sledujícími zlepšení nepříliš radostné situace obraceli k Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, seznamovali s nimi prostřednictvím sdělovacích prostředků veřejnost a obraceli se o podporu či pomoc k poslancům a senátorům.

Nedávná výzva našich vážených kolegů z Univerzity Karlovy prof. dr. Zdeňka Beneše, CSc. a prof. dr. Petra Čorneje, DrSc. Slovo k dějepisu upozorňuje na opětovnou snahu vyřadit dějepis ze společné části maturitní zkoušky a pokusy integrovat dějepis a výchovu k občanství do jednoho předmětu. Toto stanovisko chápeme jako varovný signál o nedostatečně promyšleném postupu, který může vážně ohrozit smysl a náplň humanitního vzdělávání u nás. Historická věda a školní dějepis jako její nedílná součást plní nejen úkoly poznávací, ale přispívá především k výchově k demokratickému a aktivnímu občanství. Jakékoli snižování či omezování významu historie v jejích jednotlivých podobách tedy i v rámci školní výuky může ohrozit proces vytváření, předávání a zachovávání historické paměti. Toho jsme si jako historické pracoviště zabývající se soudobými dějinami zvláště dobře vědomi, neboť manipulace s dějinami či cílené vytváření "bílých míst" totalitními režimy v uplynulém století výrazně poškodily historické poznání a degradovaly jej do role ideologického nástroje.

Souhlasíme s potřebou reformy českého školního dějepisu, chceme k ní v rámci našeho prostředí a našich možností přispět, ať již v debatě o smysluplném a efektivním konceptu školního dějepisu či podílem na zpracování moderních učebních textů opírajících se o současné bádání o soudobých dějinách.

Stanovisko Slovo k dějepisu kolegů Z. Beneše a P. Čorneje považujeme proto i za důležitou výzvu, o které je třeba přemýšlet a debatovat, ale chápat i jako námět, jak přispět vlastními silami k zlepšení postavení výuky dějepisu i historie jako oboru.

Vyjádření účastníků vzdělávacího semináře ASUD k současným závažným problémům začlenění historie ve všeobecném vzdělání

Učitelé dějepisu, kteří se ve dnech 12.-13. dubna 2003 sešli na svém XIII. vzdělávacím semináři a valné hromadě ASUD, se shodli na tomto vyjádření:

Patříme mezi učitele, kteří se již několik let pravidelně scházejí, aby ve svém volném čase soustavně prohlubovali své vzdělání; považujeme za svou povinnost vyjádřit se k některým z otázek, které vnímáme jako velmi naléhavé.

1) V inspekčních zprávách a dalších dokumentech i článcích v tisku se již delší dobu objevují kritická vyjádření o nedostatečné úrovni výuky dějepisu, zejména dějin 20. století. Většina svědomitých učitelů se snaží vypořádat se s úkoly ukládanými dějepisnému vyučování, ale za současných podmínek se to nemůže podařit. Rozsah historické látky se stále rozšiřuje. Nepovažujeme za správné řešit tento problém prostým vynecháním některých období starších dějin (kde se navíc žáci mohou dozvědět např. o nových výzkumech i úspěších českých vědců). Stejně tak považujeme za samozřejmé a nezbytné věnovat pozornost i stále se obohacující moderní historii, která je pro pochopení současného dění přímo nezbytná. Odpovědně prohlašujeme, že očekávané úkoly lze jen s vypětím sil zvládnout při dvou hodinách týdně v každém ročníku všech stupňů škol (jaké jsou ve všech evropských zemích minimem), vůbec ne při jedné vyučovací hodině za týden, které jsou na mnoha školách řediteli škol dějepisu přidělovány a omezením tohoto předmětu na středních školách.

Jestliže společnost i pracovníci ministerstva školství pokládají utváření historického vědomí mladé generace za nezbytné, očekáváme, že bude uvedeno v život dva roky staré doporučení senátního výboru pro lidská práva, vědu, kulturu a vzdělání zařadit dějepis minimálně po dvou hodinách do všech ročníků ZŠ a gymnázií a dvou ročníků všech SOŠ.

2) Jsme překvapeni, že v celostátních médiích nikdo z odpovědných pracovníků MŠMT důrazně nevystoupí s rozhodným stanoviskem ke zveřejňovaným zmateným informacím o rušení tradičních předmětů i osnov, které vždycky byly a i v jiných zemích stále jsou učitelům vodítkem při koncipování vyučování a volbě vhodných metod práce (pro dějepis jsou např. v tisku dokonce navrhovány dnes kritizované nebo již opouštěné systémy užívané v předchozích desetiletích v některých západních zemích).

V žádném případě nejsme stoupenci starého pojetí s pasivním přístupem žáků ke vzdělání - naopak většina z nás hledá vhodné formy aktivních činností žáků a studentů tak, aby byl současně probouzen jejich zájem o poznání a rozvíjela se jejich osobnost. Mnozí z nás získali i zkušenosti z různých projektů s propojením obsahu několika předmětů, i ze zájmových činností žáků a studentů; ty obohacují a vhodně doplňují systematickou školní práci. Chronologický systém, který se osvědčil, zaručuje základní přehled o vývoji lidské společnosti i naší země, vede k chápání příčin, podstaty a důsledků historických událostí i jevů a užívá se ve většině evropských států, považujeme i pro 21. století za optimální. To nijak nebrání novátorům za určitých podmínek zkoušet nové systémy (to ostatně je v rámci programů obecná a národní škola možné již řadu let). Protože historie je oborem, který integruje všechny oblasti života a vývoj poznání, může být její systém oporou také pro ostatní školní předměty.

3) Pokud by se měl systém výuky v budoucnu měnit, předem by o výhodách museli být přesvědčeni učitelé, kteří by měli nové programy realizovat a změna by předpokládala několikaletou důkladnou a promyšlenou přípravu: Vyzkoušení jiného systému na některých školách a předvedení a doložení lepších výsledků s jejich vyhodnocením a hlavně všestrannou a důkladnou přípravu učitelů (na VŠ i v průběžném zdělávání) a také kvalitní pomůcky.

Připomínáme navíc, že - i podle zjištění ČŠI - je v těchto letech výukou dějepisu pověřováno značné procento neaprobovaných učitelů (až kolem 25%), což nemůže vést k dobrým výsledkům, a že rovněž finanční problémy brání vhodnému zabezpečení pomůckami a literaturou, především pak pro dějiny 20. století.

4) Domníváme se, že nové Rámcové vzdělávací programy pro základní i střední školy by měly být zveřejněny a dány k diskusi na dostatečně dlouhou dobu a že pro školy, kde není kapacita pro tvorbu vlastní modifikace RVP, by měl být odborníky z řad historiků, didaktiků a učitelů navržen kvalitní model. Ten by měl být i vodítkem pro autory pomůcek a učebnic. Navrhované RVP zatím neprošly dostatečnou veřejnou diskusí a pro dějepis je nepovažujeme za všeobecně přijatelné.

5) V současné době je velmi neurčitý také pojem státních maturit; navíc se informace o nich průběžně mění. Nerozumíme tomu, proč do nabídky státní maturity není k přírodovědným předmětům přiřazen dějepis (historie); termín občanský základ obsah a tematiku nijak nevymezuje. Považujeme za nezbytné, aby oblast historické tematiky byla do této skupiny předmětů přiřazena na roveň přírodovědným a technickým předmětům.

/Jednohlasně přijato účastníky vzdělávacího semináře a valné hromady ASUD v Národním muzeu dne 12. dubna 2003 a výbor pověřen zveřejněním./

L. Bursíková - J. Doušová - E. Gladkovová - J. Kvirenc - H. Mandelová - - I. Pařízková - M. Sedlmayerová - L. Šmejda - E. Zajícová

Petice 17. listopadu 2003: Prohlášení Sdružení historiků ČR k ohrožení výuky dějepisu v ČR

Sdružení historiků ČR - Historický klub i celá česká historická obec daly v uplynulých letech mnohokrát najevo, že kultivaci dějinného vědomí považují za nedílnou složku života demokratické společnosti. Bez jeho prohlubování nelze pochopit spletité kořeny problémů současného světa, zprostředkovat odkaz minulosti, vytvářet předpoklady pro ochranu historických i přírodních památek a vytvořit platformu pro respektování názorové plurality ve společnosti. Hlavní úloha při kultivaci dějinného vědomí připadá, vedle vědeckých a kulturních institucí i médií, nepochybně školskému systému. Proto se znepokojením konstatujeme, že dosavadní pokusy zabránit redukci výuky dějepisu na základních a středních školách nevedly k žádoucím výsledkům a nezastavily negativní trend, který naopak v poslední době získal na síle.

Výmluvný důkaz podává vyřazení dějepisu ze "státní" části připravované maturitní zkoušky, jejíž konečná podoba byla sestavena bez vědomí historiků i Asociace učitelů dějepisu. Je též varující, že v ČR nebylo aplikováno doporučení ministrů školství Rady Evropy o posílení výuky dějin 20. století. Pro historickou paměť a kulturní úroveň české společnosti znamená však mimořádné nebezpečí především projekt rámcově vzdělávacích programů, vedený v zásadě pozitivní snahou zrušit rigidní osnovy a přiblížit žákům základních i středních škol problémy v jejich propojenosti. Dějepis, ve své podstatě jediný předmět integrující širokou tematickou paletu poznatků o minulosti, byl v této koncepci zařazen do vzdělávací oblasti (fakticky nového "předmětu") Člověk a společnost, v níž ovšem logicky zaujímá dominantní úlohu aktuálně pojatá občanská výchova. V praxi by tento krok vedl ke zrušení dějepisu jako samostatného předmětu na základních a středních školách. Připravovaná koncepce totiž podřizuje školní dějepis primárně politickovýchovným záměrům a potlačuje jeho naukovou složku. Ve svých důsledcích by toto opatření, které se neosvědčilo v žádném evropském státě, přineslo pěstování prézentistického, aktualizačního a momentálním politickým zájmům podléhajícího výkladu dějin a ztrátu svébytného charakteru dějepisného vyučování. Zatím u nás k něčemu podobnému došlo jen za nacistické okupace a v některých fázích komunistické totality.

Z dosud známých materiálů rovněž implicitně vyplývá, že by dějepisnou látku v rámci učebního programu Člověk a společnost mohli na základní i střední škole napříště vyučovat lidé, kteří vystudovali jakýkoliv společenskovědní obor, aniž absolvovali státní zkoušku z historie. Tento přístup by nejen otevřel prostor neodborné výuce, ale v krátkém čase by přivodil destrukci historických oborů a odsoudil k faktické zbytečnosti historické katedry a ústavy na českých univerzitách, které se po listopadu 1989 zaměřily na vzdělávání odborně i pedagogicky zdatných učitelů dějepisu. Nezodpovězena zůstává otázka, proč má nová školská koncepce postihnout a redukovat především dějepis, zatímco přírodovědné předměty zůstávají podobným slučováním dotčeny jen minimálně.

Pocity frustrace a dojem naprosté absence demokratické diskuse násobí postoj ministerských úředníků, kteří učitelskou i širokou veřejnost zcela nedostatečně informují o připravovaných opatřeních, zatajují před ní nepříliš povzbuzující výsledky, jež přineslo dosavadní experimentální ověřování rámcově vzdělávacích programů a vůbec neberou v potaz kritické výhrady odborné historické obce. V úvahu nebyla vzata ani písemná stanoviska Asociace učitelů dějepisu o poslání a úkolech dějepisu v demokratické společnosti a jeho významu pro rozvoj osobností žáků a studentů, resp. memorandum Slovo k historii, které vyjádřilo obavy z nedomyšlených změn a navrhlo diskutovat koncepci, jež by školní dějepis nezbavovala jeho svébytnosti a nenahraditelné funkce. Tento text podepsalo více než 450 historiků a učitelů dějepisu, sedmnáct členů Učené společnosti, včetně několika přírodovědců, a předseda Vědecké rady Akademie věd České republiky. Akademická obec, učitelé a školy postrádají však, jak se zdá, oprávnění mluvit do záležitostí, které se jich bezprostředně týkají, a mají být postaveny před hotovou věc.

V kritické chvíli, hrozící vyústit v nedaleké budoucnosti rozpadem historického a kulturního vědomí české společnosti se všemi z toho plynoucími důsledky, se Sdružení historiků ČR obrací k školské i široké veřejnosti, aby svým tlakem pomohla zabránit uskutečnění neuvážených záměrů ministerstva školství. Zároveň Sdružení historiků ČR apeluje na členy vlády, obou komor parlamentu a představitele politických stran, aby při projednávání školského zákona i dalších norem nepřipustili kroky směrující k redukci či přímo k likvidaci dějepisu jako vyučovacího předmětu na základních a středních školách. Ani v současnosti nepřestává platit okřídlené a pravdivé rčení, že společnost, která zapomněla na své dějiny, je odsouzena prožít si je znovu.

Jiří Pešek

Dopis předsedovi Senátu ČR P. Pithartovi ohledně nového archivního zákona

Praha 12.12. 2002

Vážený pan
JUDr. Petr Pithart
předseda Senátu ČR

věc: výhrady vůči Návrhu Zákona o archivnictví a spisové službě

Vážený pane předsedo,

výbor Sdružení historiků České republiky - Historického klubu 1872 se na svém dnešním zasedání zabýval Návrhem Zákona o archivnictví a spisové službě, který by měl ahradit platnou novelu zákona o archivnictví č. 343/1992. Je samozřejmé, že reforma vyšších územně správních celků ČR implikuje nutnost zákonné úpravy sítě státních archivů na území republiky. V tomto kontextu byl však - bez účasti širší odborné veřejnosti - Archivní správou MV ČR vypracován návrh zákona, který do základů mění strukturu, kompetence, zodpovědnosti sítě archivů v ČR, odebírá velké části archivů a archivářů platformu pro historický výzkum a omezuje jak přístup širší zainteresované veřejnosti k informacím archivního materiálu, tak a zejména blokuje výzkum dějin celého 20. století, resp. činí jej závislý na výjimečné benevolenci vysokých státních archivních úředníků. Situace se tak v řadě ohledů vrací daleko před listopad 1989.

Víme, že jste ve funkci předsedy vlády ČR na počátku 90. let podpořil jak fysickou obnovu českého archivnictví, tak přípravu novely archivního zákona 343/1992 Sb., která umožnila vnitřní obrodu českého archivnictví a otevřela dveře svobodnému výzkumu zejména moderních dějin české společnosti. Obracíme se proto na Vás se žádostí, abyste se z titulu své funkce i osobní autority zasadil o navrácení návrhu zákona k širší odborné (a to - s ohledem na právo občanů na informace a zároveň s ohledem na ochranu osobních dat občanů - i právnické) diskusi. Předkládaný Návrh Zákona o archivnictví a spisové službě považujeme za nekvalitní již od samého vymezení pojmů (§ 2 písmeno b - definice archiválie), které by umožnilo prohlásit za archiválii - a podřídit dohledu Státního oblastního archivu - např. i Pražský hrad. Z širšího spektra odborně problematických a v právě předkládaných dobrozdáních Vědecké archivní rady ČR a České archivní společnosti kritizovaných, resp. k úpravám navrhovaných oblastí zákona se omezíme na dvě, z hlediska odborných historiků i z hlediska jejich profesního sdružení klíčové oblasti. Prvou z nich je svobodný badatelský přístup k archivním dokumentům. Zde mají klíčový význam §§ 15 a 16 Návrhu zákona. § 15 odstavec 2 podmiňuje souhlasem příslušné osoby nahlížení do archiválií, které se vztahují k této žijící osobě a které obsahují citlivé údaje o jejím "a) národnostním, rasovém nebo etnickém původu, b)politických postojích, členství v politických stranách či hnutích, c)odborových či zaměstnaneckých organizacích, d) náboženství a filozofickém přesvědčení, e)trestné činnosti, nebo f)zdravotním stavu a sexuálním životě. "

K tomu podotýkáme - s výhradou samozřejmého respektování bodu f) a s poukazem na skutečnost, že odborníci úřadu na ochranu osobních dat s odkazem na mezinárodní úmluvy odmítli blokaci v bodu b) - že vyčlenění archivních dokumentů s daty vytčeného druhu by znemožnil studium takřka jakýchkoliv archiválií vůbec, a to dle stávajícího úzu, zpětně pro období 110 let. Fakticky zablokován by byl jak výzkum např. nacistických či komunistických zločinů, tak ale i sociálně historické výzkumy např. předúnorového vysokoškolského studentstva nebo operátů sčítání obyvatel z doby I. čsl. republiky. Ještě komplexněji blokuje historický výzkum § 16, který v bodu 1 místo dosavadní formulace o okolnostech, za nichž "lze" odepřít nahlížení do archivního materiálu zavádí formulaci "se odepře", tj. předem explicitně generálně zakazuje studium vedle tradičních a za oprávněné považovaných případů též v bodu c) "archiválie vyžadované k nahlédnutí nejsou archivně zpracovány". Je třeba podotknout, že podstatná část, ne-li naprostá většina archivních fondů v ČR není, a s ohledem na ohromné přesuny po roce 1989 ani nemůže být, "archivně zpracována" ,tj. dle metodik uspořádána a opatřena inventáři nebo katalogy, aprobovanými archivní správou ČR. V tomto stavu se nachází většina nejen poválečných archivních fondů, ale i velká část fondů 19. století a - např. ve Státním ústředním archivu Praha - i raně novověkých fondů centrální důležitosti (např. tzv. "Nová manipulace"). Zákonem požadovaná blokace nahlížení do těchto fondů by se nadto vztahovala i na samé archiváře. "Ideálním" výsledkem uplatnění zákona by tak bylo znepřístupnění většiny moderních archivních dokumentů v ČR.

Druhou velmi problémovou oblastí Návrhu Zákona je Díl 5: Soustava archivů, egistrace a akreditace archivů..., který závažně přestavuje celou dosavadní soustavu českého archivnictví. Podle § 20, resp. 23 zůstávají plnoprávnými archivy jen Národní archiv a Státní oblastní archivy, jimž jsou podřizovány všechny ostatní archivy, včetně archivů statutárních měst (tj. např. i Archiv hl. města Prahy, ač Praha je rovnocenným krajem). Ostatní archivy ztrácejí nejen dosavadní postavení státních orgánů, ale i explicitní právo nap. na vlastní knihovny, na výzkumnou a publikační činnost. Jde přitom o podstatnou část české výzkumné základny v širším spektru historických oborů. Nejzávažněji však byla postižena dosud "elitní", výčtem stanovená skupina "archivů zvláštní ho významu", proměněná nyní ve "specializované archivy" (sem by nově patřily i všechny archivy "právnických osob zřízených zákonem nebo na základě zákona"). Tyto, často historicky slavné archivy s klíčově významnými fondy, se tím, že nejsou v Návrhu Zákona jmenovitě uvedeny a jejich další existence se činí závislou na iniciativně jejich současného zřizovatele a na výsledku akreditace ministerstvem vnitra, dostávají na nejistou existenční půdu. Může se totiž mj. stát, ať již v důsledku snahy stávajících zřizovatelů ušetřit náklady na jejich provoz nebo v důsledku zájmu archivních orgánů MV ČR o jejich cenné fondy či sbírky, že zaniknou nebo budou proměněny v pouhá podřízená pracoviště Státních oblastních archivů: s fatálními důsledky zejména pro jejich historicko výzkumnou a publikační činnost, ale i pro - dosud obvykle nadprůměrně kvalifikovanou - péči o cenné archivní fondy a jejich badatelské zpřístupnění.

Celkově je jistě možno Návrh zákona hájit s tím, že při dobré vůli všech zúčastněných subjektů lze i podle něj udržet valnou část stávajícího historického výzkumu. Již současná zkušenost, kdy někteří vedoucí pracovníci archivů začínají s odkazem na Návrh Zákona s předstihem omezovat přístup badatelů k archivnímu materiálu, vybízí však k opatrnosti. Odborná veřejnost se v budoucnosti může spolehnout jen na to, co bude v případné novele jasně definováno. Striktní uplatnění výše uvedených paragrafů by však výzkum zcela zablokovalo a historici by se v řadě ohledů ocitli v situaci jako v létech po únoru 1948.

S těmito obavami v srdci se proto na Vás, vážený pane předsedo, obracíme se žádostí o pomoc a udržení jak po r. 1989 dosažené kvality českého archivnictví, tak svobody historického bádání.

Se srdečným adventním pozdravem

Prof. PhDr. Jiří Pešek
předseda Sdružení historiků ČR

Dopis SH ČR ministryni školství P. Buzkové

Vážená paní
JUDr. Petra Buzková
Ministryně školství
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Karmelitská 7
118 12 Praha 1

V Praze dne 30. dubna 2003

Vážená paní ministryně,
opatřeními poslední doby, zejména vyřazením dějepisu ze společné části maturitní zkoušky a pokusy o integraci dějepisu a výchovy k občanství do jednoho předmětu, která se prozatím zkouší na některých vybraných školách, se podstatně mění postavení a úloha dějepisu v českém školství. Domníváme se, že jde o nedostatečně promyšlený a domyšlený postup (který ostatně nebyl s historiky konzultován), který vážně ohrožuje charakter humanitního vzdělání. Výbor Sdružení historiků České republiky - Historického klubu 1872 považuje tento postup za nešťastný i z hlediska ohrožení české svébytnosti v souvislosti se zařazením do Evropské unie, a proto se připojuje k iniciativě Prof. PhDr. Zdeňka Beneše, CSc., z Filosofické fakulty UK, a Prof. PhDr. Petra Čorneje, DrSc., z Pedagogické fakulty UK, nazvané "Slovo k dějepisu" a doložené v příloze.

Se srdečným pozdravem

Prof. PhDr. Jiří Pešek, CSc.
předseda Sdružení historiků ČR

Prohlášení "Slovo k dějepisu"

O Slovu k dějepisu

Vážení kolegové,

opatřeními poslední doby, zejména vyřazením dějepisu ze společné části maturitní zkoušky a pokusy o integraci dějepisu a výchovy k občanství do jednoho předmětu, která se prozatím zkouší na některých vybraných školách, se podstatně mění postavení a úloha dějepisu v českém školství. Domníváme se, že jde o nedostatečně promyšlený a domyšlený postup (který ostatně nebyl s historiky konzultován), který vážně ohrožuje charakter humanitního vzdělání. Vypracovali jsme proto stanovisko, s nímž hodláme oficiálně seznámit nejvyšší představitele Ministerstva školství. Kolegyně a kolegy na všech historických pracovištích prosíme - budou-li s ním souhlasit - o jeho podepsání do přiloženého formuláře. Text bude také, i se všemi podpisy, zveřejněn v tisku.
Věc spěchá! Prosíme proto o co nejrychlejší dodání podpisů na adresu prof. dr. Petr Čornej, Pedagogická fakulta UK, M. D. Rettigové 4, 116 39 Praha 1.

Zdeněk Beneš - Petr Čornej


Slovo k dějepisu

"Dnes by se, myslím, už nikdo neodvážil tvrdit s pravověrnými pozitivisty, že hodnota určitého bádání se měří jen a jen jeho schopností sloužit praktické činnosti. Zkušenost nás naučila nejen tomu, že je nemožné rozhodnout už předem, zda se čistě teoretické a zdánlivě ničím nezaujaté úvahy jednoho dne neukážou nečekaně prospěšné praxi. Upírat lidstvu právo hledat potravu pro svůj intelektuální hlad mimo oblast jakéhokoli úsilí o hmotné blaho by znamenalo podivně je mrzačit. I kdyby homo faber nebo politicus měl navždy zůstat k historii lhostejný, stačilo by jí k obraně, že ji uznává za nepostradatelnou pro plný rozkvět svých schopností homo sapiens."

(Marc Bloch: Obrana historie aneb historik a jeho řemeslo, 1944)

Diskuse o školním dějepisu stále nekončí. Stále znovu se vracejí v odborných kruzích i ve sdělovacích prostředcích. Zájem veřejnosti je příznačným doprovodným jevem nejen pro dějepis, ale pro všechny humanitní a společenskovědní oblasti – ale přesto: cosi je evidentně v nepořádku… A to jak vně samotného dějepisu, tak i s ním samotným. Diskuse jsou proto nejen nutným, ale také vítaným zrcadlem stavu, zájmu, potřeb. V posledních týdnech se však základní otázky školního dějepisu dostávají do polohy, která se nám jeví jako varující. Dějepis byl – bez konzultací - vyřazen z oborů státní části maturitní zkoušky a podle zpráv z tisku a některých vyjádření odpovědných pracovníků Ministerstva školství se na některých základních školách v České republice experimentálně zkouší - a tedy uvažuje - o integraci dějepisu a výchovy k občanství do jednoho “předmětu”. K těmto záměrům se cítíme být povinni vyjádřit:
Historická věda, a proto i školní dějepis - jako všechny ostatní humanitní a sociální obory - plní nejen úkoly poznávací, ale zároveň a nedílně také funkce kulturní. Součástí historie byla od jejího vzniku v antickém Řecku i funkce výchovná a etická. Dosud si málo uvědomujeme, že školní dějepis, který tvoří pevnou součást školních vyučovacích programů od 19. století, je jediným systematickým seznamováním se s dějinami, jímž procházejí prakticky všichni členové společnosti. Toto konstatování není konzervativní obhajobou zaběhaných schémat vzdělávání. Je poukazem na zásadní skutečnost: historické vzdělání plní - zřejmě nezastupitelnou - akulturační roli.

Historické vzdělání vychovává ke specifické strategii myšlení: na základě sledování vybraných, vzájemně strukturálně propojených úseků dějinného vývoje přinejmenším poukazuje na otevřenost dějin, na odpovědnost před rozhodnutími, jejichž výsledky a důsledky ovlivňují přítomnost i budoucnost. Zároveň odhaluje, že přítomnost i budoucnost jsou historicky podmíněny. Akty přítomnosti nejsou rozhodnutími vázanými pouze na současnost, obsahují i historickou (tj. minulou) individuální i sociální zkušenost. Aby mohl školní dějepis tuto svou elementární rovinu svého působení plnit, musí být koncipován jako sociálně funkční celek. Právě diskuse o tomto východisku školního dějepisu po celá devadesátá léta chyběla. Veřejnosti se naopak prostřednictvím médií dostává různorodých “poučení” ze strany lidí, kteří si konceptuálními otázkami hlavu nelámou a domnívají se, že “reforma vyřeší vše”; povětšinou jsou ostatně vzděláni v jiných než společenskovědních oborech.

Dosud nejucelenější vymezení funkcí, které by měl školní dějepis plnit, přinesl Katalog požadavků k maturitní zkoušce:

• prostřednictvím historického vědomí se jedinec začleňuje do společnosti (funkce socializační);
• rozvíjí porozumění lidskému světu jako sociální skutečnosti vyvíjející se v čase a prostoru, tj. jako světu majícímu historickou povahu;
• přispívá velmi podstatně k výchově k demokratickému a aktivnímu občanství;
• plní funkci identifikační a sebeidentifikační, podílí se na eliminaci stereotypů a autostereotypů, učí žáky rozumět “jinakosti” lidí a přemýšlet o rozdílných hodnotách, které lidé preferují; umožňuje porozumět kulturním základům jednotlivých civilizací, uvědomovat si jejich odlišnosti a tím přispívat k dialogu mezi nimi;
• integruje znalosti a dovednosti z různých vyučovacích předmětů, především humanitních, ale také přírodovědných a jiných, protože obsahuje i základní poznatky z dějin vědy, umění a techniky;
• spoluvytváří hodnotový systém žáků a umožňuje jim tak sociální, politickou, mravní a estetickou orientaci, učí je chápat a oceňovat obecně uznávané lidské hodnoty, především ty, jež mají rozhodující význam v moderním světě, tj. demokracie, svoboda, spravedlnost, tolerance a solidarita;
• podílí se na enviromentální výchově žáků, učí je uznávat hodnoty živé i neživé přírody a ochraňovat ji, stejně tak jako kulturní a historické památky;
• významně posiluje dovednost získávat informace z různých zdrojů – z historických textů verbálních a ikonických (tzn. z obrazového materiálu) i z textů kombinovaných; kriticky tyto informace hodnotit a sestavovat je do logických celků s porozuměním pro jejich dobovou podmíněnost;
• rozvíjí abstraktní a logické myšlení žáků, a to na základě osvojování a užívání pojmů ze společenskovědní a širší humanitní oblasti, užíváním intelektových dovedností při řešení problémů a různých úkolů;
• rozvíjí komunikační dovednosti, kultivuje vyjadřovací schopnosti žáků v ústním i písemném projevu, vytváří dovednosti vést dialog pomocí argumentovaných úsudků;
• vytváří systémově vybraný soubor základních, tj. sociálně potřebných faktografických znalostí ze všech oblastí života společnosti a sociálních, politických, ekonomických a kulturních pojmů, protože bez znalosti základní historické faktografie a terminologie nelze aplikovat jednotlivé dovednosti a zaujímat postoje.

Uvedené vymezení funkcí není ještě konceptem školního dějepisu. Je pouhým předpokladem k němu. Je z něho však zřejmé, že školní dějepis není pouhým vyučovacím předmětem; jako vzdělávací oblast je pouhou konkretizací jednoho z nejpodstatnějších rysů evropské civilizace - a také společností evropeizovaných. Mají se v něm v celku, odpovídajícím aktuálním a odhadnutelně budoucnostním podmínkám, restrukturalizovat základní prvky sociální komunikace historických informací. Školní dějepis je institucionalizovaným prostředím vytváření, předávání a zachovávání historické paměti. Nesmí být proto sbírkou faktů, stejně jako nesmí být “kabinetem kuriozit” sestaveným podle momentálních zájmů a nálad. Nesmí být proto také degradován na pouhý faktografický materiál pro interpretace v jiných souvislostech a kontextech; s historií se nevyplácí manipulovat.

Právě v tomto bodě se skrývá největší nebezpečí unáhleného podřizování dějepisu (zřejmě jde o základní školy) výchově k občanství – zkušenosti z podobných postupů v jiných zemích jsou ostatně jenom varující. Výchova k občanství je dnes u nás koncipována jako orientace v přítomném sociálním světě, na základní škole jako seznamování se s bezprostředním sociálním okolím, na středních školách pak jako sled úvodů do vybraných sociálních a humanitních disciplín a je tak vnitřně nejednotná. Tak či onak, ale v každém případě, podřízení výchově k občanství přináší popření a rozbití základní akulturační funkce historického vzdělání. Takovýto postup může vést jenom k prézentismu, k aktualizacím, které budou popírat historickou podmíněnost jevů, událostí, lidských rozhodnutí. Tato teze platí i v případě, že integrovanému oboru budou vyučovat učitelé dějepisu: i pro ně budou dokumenty řídící výuku závaznými předpisy a základní problém se skrývá právě v nich. Na druhé straně je nesporné, že český školní dějepis potřebuje reformu – a to změnu hlubokou, konceptuální. Na ní je však třeba teprve zahájit práci. Devadesátá léta jsou v tomto smyslu mementem: proběhlo mnoho diskusí, chyběla však politická vůle skutečně měnit - pro koncepční změnu nebyl vytvořen dostatečný administrativní prostor. Tvorba dokumentů, které mají výuku řídit, nikoli jí reglementovat, byla u nás redukována povýtce na administrativní úkon: má být realizována v příliš krátkém čase, který neodpovídá náročnosti zadaného úkolu. Rámcový vzdělávací program pro základní školu vznikal, pokud se týká výběru látky, podle zadání, jež byl a dosud je pouhým smíšením a přeformulováním tří dosud platných vzdělávacích programů, z nichž dva jsou pouhými úpravami starých, ještě předlistopadových osnov pro základní školu. Dosud jsme tak ve stadiu pouhých úprav toho konceptu školního dějepisu, který se ve svém půdorysu zrodil už kdesi na přelomu 19. a 20. století – porovnání logiky obsahu osnov to, přes všechny jejich úpravy a ideologické zvraty minulého století, jednoznačně odhaluje. Tento koncept školního dějepisu považujeme za překonaný a už jen málo funkční.

Alespoň jeden příklad: Českému školnímu dějepisu se často vyčítá faktografičnost. Za touto formulací se skrývá výtka, že tento předmět učí “mrtvým”, sociálně a kulturně nefunkčním poznatkům, které absolventi škol nemohou ve svém sociálním a profesním životě využít. Problém se ale neskrývá ve faktech jako takových. Ta jsou pro dějepis tímtéž, čím jsou pro exaktní vědy značky a vzorce. Skutečný problém se skrývá v tom, že faktograficky, tj. na historických jednotlivostech, jsou postaveny samy dokumenty řídící výuku. Ty dosluhující a bohužel i ty připravované.

Východiskem přeměny mohou být závěrečné teze celostátního semináře historiků, učitelů dějepisu a pracovníků státní správy, který se konal z iniciativy a za významné podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR v březnu loňského roku v Telči. Jsou trojdílné, tak jak je zformulovaly a vzájemně prodiskutovaly tři skupiny účastníků, jež se vytvořily spontánně, povýtce na profesním principu (historici, učitelé, pracovníci státní správy). Vyjadřují tedy shodu všech zainteresovaných:

I. skupina

• Smysl školního dějepisu netkví pouze v historismu, na němž spočívá základ euroatlantické civilizace. Školní dějepis plní také akulturační funkci,je prostředkem k humanizaci světa, tedy protiváhou čistě technologického přístupu, vytváří vztah ke kulturnímu dědictví v regionální, celostátní,evropské i světové úrovni (Velká čínská zeď, pyramidy, Akropolis atd.)a v neposlední řadě se podílí na formování hodnotových postojů a etických zásad. V tomto směru má nezastupitelné místo mezi vyučovacími předměty.Obsah i očekávání, které společnost do dějepisu vkládá, jsou ovšem proměnlivé a vzhledem k dynamice vývoje obtížně uchopitelné a definovatelné. Jsou dány jak politickou objednávkou, tak momentálními náladami veřejnosti, aktualizující pouze určité složky minulosti.
• Je úkolem státu, aby po odborných expertízách prostřednictvím svých orgánů stanovil, co od školního dějepisu očekává. Dá se předpokládat, že v nejbližším desetiletí to bude výchova k demokracii, toleranci a názorové pluralitě.
• Nejslabším článkem se jeví další vzdělávání učitelů, jejichž vyšší úroveň by zajistil kariérní řád, nemyslitelný bez náležitého finančního ocenění, na které musí stát nalézt patřičné zdroje.

II. skupina

• Evropská a euroamerická společnost je založena na principu historismu. Historické vědomí v ní sehrává zásadní kulturotvornou úlohu a jeho kultivace je podmínkou pro vytváření vyvážených sociálních, kulturních a politických identit a vztahů. Především z této skutečnosti vychází poslání dějepisu v moderní společnosti.
• Výuka dějepisu sehrává nezastupitelnou úlohu při vytváření sociálních, kulturních a hodnotových orientací ve vztahu mezi současností, projekcemi budoucnosti na jedné straně a kořeny v minulosti na straně druhé. Umožňuje orientaci v historickém čase, prostoru a následně v dějinných souvislostech. V tomto ohledu je stejně důležitá jako výuka zeměpisu pro orientaci v geografických souvislostech a výchova k občanství pro orientaci v současných společenských strukturách, sociálních a politických souvislostech.
• Výuku dějepisu je třeba založit na zřetelném konstituování tohoto předmětu, a to při respektu k mezioborovým souvislostem, zejména ve vztahu k výchově k občanství a zeměpisu. V tomto kontextu lze utvářet účelné a všestranně prospěšné vztahy ve vzdělávací oblasti Člověk a společnost, případně Člověk a příroda.
• Výuka dějepisu v ČR, stejně jako v zemích EU, by se neměla uchylovat ani k pojetí vnucujícímu učitelovo stanovisko žákům, ani k pojetí, které ponechává žáky bez opory jakékoli hodnotové orientace. Výuka dějepisu a její společenská prospěšnost může být optimálně zajištěna tak, že žákům není vnucováno jediné správné stanovisko, ale v demokratickém smyslu se jim nabízí pluralita názorů a pozitivní hodnotová orientace.
• Ve světě, v němž existuje násilí a ohrožení demokratických sil totalitárními tendencemi a projevy terorismu, je dějepis povolán k tomu, aby žákům nabízel osvětlení kořenů těchto patologických sociálních a politických jevů. V ČR jako v kterémkoliv jiném státě je úkolem výuky dějepisu vytváření a kultivace občanské a národní identity. Občan poučený o kořenech historických jevů je připraven k zaujetí vyváženě sebevědomého i přiměřeně kritického postoje ke krizovým jevům, do nichž se čas od času nezbytně dostává jednotlivec, zájmová skupina, národ i stát.

III. skupina

Proč se učí dějepis:

• Porozumění současnosti a výhledy do budoucnosti nejsou možné bez poznání minulosti.
• Znalost historie je součástí utváření občanského vědomí.
• Osobní zodpovědnost jedince za sebe i společnost, rozpoznání alternativ, možnost výběru, svobodné rozhodnutí, obrana proti manipulaci,schopnost rozpoznat meze tolerance.
• Individuální vzory, utváření hodnotového systému (zejména prostřednictvím pozitivních vzorů v konfrontaci s negativními příklady).
• Uchovávání a zprostředkování generační historické zkušenosti.
• Poznávání odlišnosti lidí a jejich charakteru, cesta k jejich pochopení a toleranci, a to i prostřednictvím empatie.
• Rozvíjení demokratického cítění i smýšlení.
• Vnímání kulturního odkazu jednotlivých civilizačních okruhů.

Jaké dovednosti dějepis rozvíjí:

• Historické myšlení, tj. uvažování v souvislostech, rozeznávání předpokladů, příčin, průběhu a důsledků historických jevů včetně schopnosti vyvarovat se násilných aktualizací.
• Systematické myšlení, rozpoznání podstatného a nepodstatného.
• Porozumění textu, využití a kritické zhodnocení nejrůznějších zdrojů informací.
• Komunikační dovednosti - zejména klást (si) otázky, vést dialog, argumentovat.
• Estetické vnímání, prožívání.

A co k tomu dějepis potřebuje:

• Osobnost učitele, jeho odborné a pedagogické vzdělání.
• Uzpůsobit systém celoživotního vzdělávání učitelů potřebám realizace kurikulární reformy.
• Vyučovací činnosti přizpůsobit proměnám doby, rozvoji informačních technologií a z toho vyplývajícím proměnám psychiky dětí.
• Časový prostor odpovídající standardu států Evropské unie (to je minimálně dvouhodinová dotace v každém ročníku druhého stupně základního vzdělávání a po celou dobu studia ve vzdělávacích programech středního vzdělávání ukončených maturitní zkouškou).
• Dostatečné zajištění kvalitními edukačními médii včetně doplňkových materiálů.
• Zkvalitnit závazná kritéria obsahová i didaktická pro udělování schvalovacích doložek. (V případě učebnic musí být jedním ze závazných kritérií úroveň jejich komunikace se žákem.)
• Nové vymezení konstrukce a obsahu učiva a zajištění návaznosti vzdělávacích programů.
• Začlenění regionální historie do kurikula.
• Podpora vhodných forem mimoškolních aktivit.
• Vytvořit efektivní evaluační systém.

Zavádět dostatečně nepřipravené změny, vyvolané pouze administrací školského systému, či naopak neuváženými “reformními” snahami je nebezpečnou hrou s kulturou národa. Je přece dokazatelnou skutečností, že úspěchy či neúspěchy ve školství se zúročují o dvě generace později; v případě neúspěchu je to víc jak pozdě.

Apelujeme proto na všechny odpovědné pracovníky ve školství, aby svá rozhodnutí ohledně reforem a úprav vyučování v oblasti Člověk a společnost (a také Člověka jeho svět) pečlivě zvažovali a přihlíželi přitom k odhadnutelným vzdělanostním potřebám společnosti a neupřednostňovali před nimi “rychlá” a “snadná” “řešení”. Národní program rozvoje vzdělávání, stejně jako obecné pasáže Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy poskytují dostatečný prostor k tomu, aby mohlo být potřebné reformy dosaženo a abychom se přitom vyvarovali chyb, nutně vedoucích k nenávratným změnám, jejichž výsledkem bude pouze destrukce systematického humanitního vzdělání. Jeho náhradou může být za realizace současných přístupů pouhá tříšť informací pospojovaná pomíjivými aktualizacemi.

Požadujeme proto také, aby dějepis byl v nově koncipovaných maturitách ponechán v jejich společné části.

Navrhujeme, aby bylo neprodleně zřízeno odborné grémium, složené z odborníků disciplin, které souvisí se vzdělávacími oblastmi Člověka jeho svět a Člověk a společnost, které by provedlo strukturální analýzu učiva, připravilo zdůvodněný koncept vztahů mezi jednotlivými celky učiva a tím také mezi jednotlivými obory, na němž by bylo možné koncipovat nová kurikula. Jsme si plně vědomi, že je to práce náročná – je to ale práce nutná.

20. dubna 2003

Historikové proti znásilňování dějin

(Stanovisko Sdružení historiků České republiky) Střední Evropa propadla živelnému historismu - novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití národů nevede od nynějšího - zajisté nedokonalého - stavu věcí postupem do budoucnosti, nýbrž oklikou přes minulost. V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin dochází ovšem k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat.

Za situace, kdy se diletantsky nekritický a svévolně zmanipulovaný výklad dějin stává příčinou mezistátních nedorozumění a předmětem politických jednání parlamentů, pokládáme za svou povinnost co nejstručněji formulovat několik vět o českých dějinách 20. století, o tématu, jež se v poslední době stalo předmětem zvláště intenzívního zkreslování a mediálního zneužívání. Jsme přesvědčeni, že poznávání dějin představuje otevřený proces, máme však zároveň zkušenost s tím, že utilitární překrucování a popírání poznatků o minulosti, prověřených v mezinárodní vědecké diskusi, se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem. Svým vyjádřením chceme na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi.

1. Střední Evropa představuje po etnické stránce mimořádně složitý prostor, v němž problémy soužití a konflikty etnik, národů a národnostních menšin trvaly po více než tisíciletí, a to až do migračních dramat v předvečer druhé světové války, v jejím průběhu a krátce po jejím skončení. Tak jako i v jiných částech světa, ani ve středoevropském regionu nikdy neexistovala etnicky a nacionálně vyvážená, "spravedlivá" a dlouhodobě rovnovážná situace. Po nejednou dramatických proměnách, jež nastávaly v průběhu dějin, proto nikdy nebylo možné s odstupem restituovat někdejší "ideální" stav. Jediné, co obyvatelům této části světa po každé z katastrof vždy znovu zbývalo, bylo hledání nové vratké rovnováhy soužití, porozumění a spolupráce.
2. Za stabilizační činitel v naší části kontinentu je ve zpětném - idealizovaném - pohledu často označována habsburská monarchie. Ve skutečnosti Rakousko-Uhersko nenabízelo ani zdaleka optimální řešení složitých středoevropských poměrů, nýbrž zůstávalo jen jedním z řady neúspěšných pokusů o mocenskou integraci tohoto prostoru. Česká politická reprezentace se od osmdesátých let 19. století soustavně snažila o vnitřní - federalizační - reformu monarchie, o zrovnoprávnění všech jejích národů. Toto úsilí, které v různých formách a přes opakované neúspěchy trvalo až do roku 1917, nedošlo však naplnění.
3. Rakousko-Uhersko se stalo (za intenzívní a cílevědomé podpory Německého císařství) prvým agresorem v první světové válce, za což nesou vinu především habsburská dynastie a mocenské elity jejích vládnoucích národů - rakouských Němců a Maďarů. Ani nezměrné válečné utrpení všech obyvatel monarchie nedovedlo její reprezentaci k nutným federativním reformám a k uzavření míru. Ve chvíli zhroucení vojenského úsilí Německa a Rakousko-Uherska se koncem roku 1918 na jejich troskách ustavily nástupnické národní státy a bývalým vládnoucím národům zůstala podstatně okleštěná území, zasažená traumatem porážky a revolučního rozvratu.
4. Československá republika vznikla a ustavila se jako výraz funkční české domácí státnosti, vůle, ochoty a schopnosti převzít zodpovědnost za válkou vyčerpanou zemi a její obyvatelstvo a zároveň jako důsledek rozsáhlé a úspěšné politické i vojenské zahraniční akce. Její mezinárodní uznání bylo výrazem spojenecké důvěry v českou způsobilost vytvořit a udržet v čase rozvratu a obecného chaosu v srdci Evropy stabilitu a demokracii. Německá menšina v českých zemích - jak později konstatovali její vlastní reprezentanti - k vlastní škodě zpočátku nepochopila rozměr porážky centrálních mocností ani efemérnost levicového revolučního opojení a nepostavila se na stranu vznikající republiky.
5. Československo zajisté nebylo státem dokonalým. Ve střední a východní Evropě však nejdůsledněji usilovalo o vybudování demokratického zřízení a vytvořilo unikátně vysoký standard pro státně podporované kulturní, společenské a politické uplatnění národnostních menšin. Němečtí občané republiky se stali plnoprávnými občany demokratického státu, jejich volení představitelé se od roku 1926 podíleli na vládě v tomto státě, a to daleko větší měrou, než se mohli Češi podílet na vládě v Rakousko-Uhersku.
6. Československo se ve třicátých letech stalo útočištěm mnoha německých demokratů či množství z rasových důvodů pronásledovaných osob, prchajících před nacismem. Většina příslušníků německé menšiny, mj. těžce zasažené světovou hospodářskou krizí, však v nacionálním socialismu sousedního státu nalezla svůj ideál. Loajalita Sudetských Němců vůči Československu radikálně poklesala - projevilo se to v parlamentních volbách roku 1935 a ještě drastičtěji v komunálních volbách roku 1938, kdy Henleinova, Hitlerovou Třetí říší financovaná a ovládaná Sudetoněmecká strana shromáždila na 88 % (1 279 000) všech německých hlasů. Na straně demokracie zůstali jen němečtí sociální demokraté. Ti také - spolu s těmi německými Čechoslováky, kteří byli nacisty prohlášeni za židy - nejhůře doplatili na mnichovský diktát a na odtržení československého pohraničí ve prospěch Třetí říše.
7. Nacisticky orientovaní Sudetští Němci (přes půl milionu z nich vstoupilo do NSDAP, čímž sudetoněmecká stranická organizovanost se 17 % veškeré populace zaujala s velkým odstupem nejvyšší pozici v celé říši) se aktivně podíleli na okupačním teroru v českých zemích. Jejich volení představitelé v součinnosti s říšskými nacisty připravili plán na úplnou likvidaci českého národa. Nacistické Německo, jehož se Sudetští Němci stali občany, zahájilo od roku 1939 projekt rozsáhlých nucených přesunů zahraničních německých menšin zpět do říše a návazně transferů a exterminace slovanských menšin z území, určených pro germánskou kolonizaci.
8. Nacistické Německo, které přes sliby z Mnichova okupovalo 15. března 1939 českomoravský zbytek okleštěného Československa, rozpoutalo druhou světovou válku a na ni vázané soustavné vyvražďování východoevropských národů. Stalo se tak hlavním viníkem největší tragédie lidských dějin, která stála životy 60 milionů lidí a vedla k nevídaně krutému holocaustu Židů a Romů i ke gigantickému nástupu genocidy dalších národů. Poražené a bezpodmínečně kapitulující Německo zaplatilo za tuto vinu ztrátou třetiny svého území, útěkem, vyhnáním a transferem 12 milionů lidí ze střední a východní Evropy do zmenšeného a rozděleného Německa a dočasným zánikem státní suverenity.
9. Hned po počátku druhé světové války se ve spojeneckých kruzích začalo prosazovat přesvědčení, že poválečná stabilizace kontinentu bude jednou možná pouze v případě, kdy ze střední a východní Evropy bude odstraněn fenomén menšin. V roce 1942 proto britská vláda přijala rozhodnutí o transferu (resp. vyhnání) německých menšin z osvobozených zemí. Roku 1943 se k tomuto názoru připojila vláda USA, Svobodní Francouzi a konečně i SSSR. Také československá a polská exilová vláda zastávala tuto koncepci, od počátku války radikálně propagovanou též odbojovými skupinami ve vlasti i exilovými vojenskými jednotkami.
10. Porážka Německa se nikde v Evropě neobešla bez utrpení nevinných příslušníků německého národa. S politováníhodnými excesy je spjat rovněž tzv. divoký odsun Němců z Československa, při němž se projevily důsledky války, nacistického teroru a s ním spojeného extrémního rozkolísání právních a etických norem jednání také na české straně. Sudetští Němci byli (až na prokazatelné antifašisty a oběti nacistických perzekucí) podle - v té době v Evropě i Americe obecně sdíleného - principu kolektivní viny zbaveni československého občanství, většiny občanských práv i majetku.
11. Zhruba tři miliony Němců, vyhnaných a (od srpna 1945) odsunutých z českých zemí, tvořily čtvrtinu z celkového počtu vysídleného německého obyvatelstva. Transfer se stal nedílnou součástí demografických, politických a mezinárodně právních proměn poválečné Evropy a byl potvrzen postupimskou konferencí, stejně jako nové německé hranice na Odře a Nise nebo další územní změny ve střední a východní Evropě.
12. Konfiskace majetku nacistické říše i majetku německých menšin byla v celé Evropě přímým důsledkem válečných událostí a ekonomických ztrát nacisty okupovaných zemí. Rozhodla o tom v návaznosti na válečné spojenecké normy pařížská reparační konference, která též přiřkla Československu velké válečné reparace (z nich bylo zaplaceno jen několik promile určené ceny).
13. Dekrety prezidenta republiky, vydávané v době absence voleného parlamentu v exilu i v právě osvobozeném Československu, se po schválení provizorním Národním shromážděním staly řádnými zákony. Byly - podobně jako analogická opatření v jiných zemích vítězné protifašistické koalice - nástroji boje proti nacismu, poválečné denacifikace a obnovení demokratického právního řádu na území Československa. I když jsou po československém přijetí ústavní listiny práv a svobod od konce roku 1992 již neúčinné, patří k historii právního vývoje České republiky a Evropy v době, kdy začala překonávat důsledky nacistické agrese a druhé světové války.
14. Amnestie na násilné činy, spáchané v době boje proti nacismu a osvobozování Československa, přijatá roku 1946, se apriori nevztahovala na poválečné zločiny proti německé menšině v Československu. Po jejím vyhlášení bylo (do počátku roku 1948) vedeno na 40 soudních procesů proti pachatelům poválečných vražd.
15. Československo bylo obětí agrese ze strany nacistického Německa a jeho obyvatelstvo se stalo objektem diferencovaného, ale masového exterminačního teroru, který vyvíjeli představitelé, příslušníci ozbrojených a represivních složek a další občané Třetí říše, včetně sudetských Němců a Rakušanů. Z nich byla - mj. v důsledku útěku, vyhnání a transferu německé menšiny z Československa - potrestána jen menší část. Nacisty bylo zavražděno nebo padlo v řadách československých vojenských jednotek na 300 000 československých občanů všech jazyků a národností. Více než 200 000 Sudetských Němců padlo za Hitlerovo Německo, dalších 30-50 000 Sudetských Němců spáchalo sebevraždu nebo zahynulo v rámci vyhnání či transferu.

Dějiny střední Evropy ve 20. století byly z valné části zlé, ba kruté. Utrpení vyhnanců pokračovalo ještě nejméně deset let v nové německé vlasti, Československo připadlo v důsledku války do mocenské sféry Sovětského svazu a trpělo nesvobodou až do roku 1989. Na počátku 21. století lze všechny tyto skutečnosti a procesy uceleněji vysvětlit a se zřetelem k novým zkušenostem i nově posoudit. Nelze je však změnit. A to ani se zřetelem ke skutečnosti, že se evropský i světový pohled na takové jevy, jako je kolektivní vina nebo nucené migrace, v průběhu desetiletí diametrálně změnil.

Manipulace, usilující o záměnu pachatelů a obětí agrese je však v samé podstatě nerelevantní a populisticky účelová. Pokud by snad měla být prosazována nejen slovně, ale i politicko-mocensky, byla by pro stabilitu a klid v Evropě krajně nebezpečná. Občané České republiky, jejíž území se v rámci bývalého Československa stalo první obětí nacistické agrese, budou nepochybně znovu promýšlet cestu svou a svých předků 20. stoletím. Nemají však nejmenší důvod k tomu, aby přijímali jakoukoli kolektivní kriminalizaci a uvažovali o alternativách k jasně definovaným výsledkům druhé světové války.

Občané České republiky by ve vztahu k vlastní minulosti neměli podléhat mýtizovaným představám o vlastní výjimečnosti v kladném, či v záporném smyslu. Ve dvou velkých konfliktech první poloviny 20. století se sice vlastním úsilím ocitli na vítězné straně, ale ve druhé polovině minulého věku nedokázali a nemohli této skutečnosti úspěšně využít k vlastnímu a obecnému prospěchu. Procházeli moderními evropskými dějinami se střídavými zisky a ztrátami, někdy i s nadměrnou ohebností, nikdy se však nezařadili mezi agresory, narušitele evropského míru či pachatele genocidy. Jako nevelké společenství s víceméně standardní strukturou a s jistými historickými zkušenostmi byli vždy a jsou i dnes skutečnou součástí Evropy.

Občané tohoto státu mají řadu dobrých důvodů, aby hleděli do budoucnosti se sebevědomím, které nepřijímá znásilňující manipulace vlastních dějin. Svobodné a kritické porozumění vlastní minulosti usnadňuje kroky do budoucna. A tato budoucnost se nutně bude naplňovat mezi ostatními evropskými národy, podobně kriticky a neinstrumentálně - pokud možno společně - zkoumajícími předpoklady dneška v hloubi minulosti.

Komise historiků proti zužování česko-německých vztahů na Benešovy dekrety

Členové Česko-německé komise historiků, kteří se 16. 3. 2002 sešli v Berlíně na pracovním zasedání, jsou znepokojeni zneužíváním historických argumentů v současných politických debatách. V popředí jsou tzv. Benešovy dekrety, z nichž některé měly dopad na vyhnání a vysídlení Němců z Československa po druhé světové válce. Je přitom důležité si uvědomit tato fakta:

Základní skutečností, která určila bezprostřední poválečné dění, byla krutá světová válka a nacistické zločiny. V tomto kontextu byla v roce 1945 vytvořena v Československu, mj. i „Benešovými dekrety“, právní situace, v níž příslušníci německé menšiny ztratili některá základní práva, byli vyvlastněni a vykázáni ze země. To se zdůvodňovalo politickým vývojem, který vedl v roce 1938 k mnichovské dohodě a v roce 1939 k rozbití Československa Třetí říší, jakož i rostoucím souhlasem velké části sudetoněmeckého obyvatelstva v druhé polovině 30. let s nacistickou politikou a také násilím německé okupační moci. Tato právní ustanovení se netýkala protivníků nacistického režimu a těch občanů, kteří v letech 1938-1945 prokázali svoji loyalitu republice, i když tato ustanovení nebyla vždy důsledně dodržována.

V důsledku tohoto vývoje dospěly v průběhu druhé světové války vlády tří spojeneckých mocností a československý exil pod vedením Edvarda Beneše k závěru, že je nutné zabránit opakování „Mnichova“. Převládlo přesvědčení, že mírové uspořádání ve střední a východní Evropě je možné pouze tak, že se vytvoří národně homogenní státy. Menšiny neměly podle této představy dále existovat. Od konce roku 1938 se částem československého exilu i domácího odboje zdála tato představa možná, a to odstoupením německy osídlených území za linií vojenských opevnění; další část obyvatelstva měla být přesídlena. Tato představa se měnila úměrně tomu, jak v průběhu války klesala ochota k územním ústupkům. Proto mělo být Československo obnoveno v hranicích z roku 1937 a převážná většina Němců z Československa vysídlena. Tím byl opuštěn i původní názor, aby se Němci posuzovali podle individuální viny a zodpovědnosti.

Vzhledem k tomu, že Spojenci se v zásadě shodli, že jejich cílem je vznik pokud možno etnicky homogenních států, hrálo na postupimské konferenci v roce 1945 vyhnání Němců z Československa – stejně jako z Polska a Maďarska - jen podřadnou roli; diskutovalo se převážně jen o modalitách vysídlení.

Nenávist vůči Němcům, která se rozšířila ve veřejnosti Československa i jiných zemí, zesílila voláním po odplatě za Lidice a jiné akty teroru německé okupační moci a uvolnila prostor násilným činům. Především v prvních měsících po skončení války byly části německého obyvatelstva vyháněny z Československa často za nelidských podmínek. Po postupimské konferenci, zejména v roce 1946, byla z Československa vysídlena většina Němců. Události desetiletí 1938-1948 by neměly dovolit zapomenout, že Češi a Němci žili v českých zemích po staletí v míru a že většina německých voličů dávala v československém státě před rokem 1935 svůj hlas demokratickým německým stranám, loajálním vůči státu.

Pokud jde o princip kolektivní viny, setrvává komise na stanovisku, na němž se shodla již v roce 1996 v Náčrtu výkladu německo-českých dějin od 19. století Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění: „Není pochyb o tom, že každé vyhánění a nucené vysídlování je v rozporu se základními představami o lidských právech. Před padesáti lety to však patřilo k následkům války vyvolané německým politickým vedením, byl to důsledek v této souvislosti provedených přesídlovacích akcí a likvidace celých skupin obyvatelstva.“

Komise přivítala a nadále vítá stanovisko Česko-německé deklarace z roku 1997, že vzájemné česko-německé vztahy nemají být zatěžovány minulostí. To oběma společnostem usnadňuje kritickou reflexi vlastní minulosti.

Apelujeme na to, aby se v politice při projednávání citlivých témat, jakými jsou např. česko-německé vztahy, pečlivě vážila slova. Dějiny nejsou zbraň.

Institut pro dokumentaci totality?

Předneseno na valné hromadě Historického klubu 6. září 2001

Vážení kolegové,

jsem si vědom, že historie zahrnuje několik tisíciletí, omlouvám se proto kolegům středověkářům či historikům baroka, že hovořím o problému týkajícím se 2. poloviny XX. století. Považuji však za potřebné seznámit vás s názory nejenom svými a projednat tento bod na dnešní valné hromadě HK, protože za rok může být pozdě. Bylo by totiž vhodné, aby HK zaujal k této záležitosti stanovisko. Navíc jsem přesvědčen, že se otázka týká celé historické obce, ať již proto, že historie je nedělitelná, tak i proto, že finanční zdroje nezbytné pro historickou práci jsou omezené, přesněji řečeno skromné.

V srpnu letošního roku přijal český Senát návrh zákona, který má podstatně rozšířit přístup ke svazkům a dalším písemnostem Státní bezpečnosti. V návrhu zákona je vedle nepochybně přínosných ustanovení i řada věcí minimálně sporných. O tom snad jindy.

V návaznosti na senátní návrh se však opět objevily návrhy na vytvoření nové instituce, jakési obdoby tzv. Gauckova úřadu, přesněji úřadu spolkového pověřence pro písemnosti bývalé StB NDR. Předsedkyně Unie svobody paní Hana Marvanová pro ni použila název Institut pro dokumentaci totality. V tisku se pro tuto dosud neexistující instituci objevují i jiné názvy, budu tedy dále používat pracovní název Institut.

Proti tomuto návrhu - tedy vytvoření zcela nové a velmi rozsáhlé instituce, byla z řad odborné veřejnosti již v minulosti vznesena řada námitek. Lze je rozdělit v zásadě do dvou skupin:

A/ Obecně ekonomické

B/ Odborné historické a archivní

A) Obecně ekonomické

V době, kdy například vysoké školy trpí zoufalým nedostatkem finančních prostředků a obdobně se s nedostatkem financí potýká celá vědecká obec, je absurdní, aby byla vytvořena instituce, která pohltí velmi vysoké, ale spíše obrovské částky. Zkušenost s novými úřady a instituty je zatím taková, že se nejprve začnou zabývat pořízením vlastní budovy, poté její rekonstrukcí a vybavením nábytkem, koberci, lustry atd. Následují požadavky na počítačové a jiné technické vybavení, včetně nákladných zabezpečovacích zařízení. V neposlední řadě pak požadavky na platy vedoucích a dalších procovníků. Plánované výdaje utěšeně narůstají a výsledků nevidno, případně jsou velmi skromné. Stačí si připomenout několik centrálních úřadů vzniklých v posledních letech. Proto uvedl-li např. poslanec Václav Krása v deníku Právo 14. srpna 2001, že Institut by mohl začít fungovat od 1. ledna 2003, lze o tom oprávněně pochybovat.

B) Odborné námitky, především historické a archivní

V Československu, na rozdíl od NDR či SSSR, nikdy neexistoval úřad obdobný východoněmeckému ministerstvu státní bezpečnosti, které zajišťovalo státobezpečnostní agendu v celém období 1949 - 1989 jak na úrovni ústředí, tak na úrovni podřízených územních složek. Pokud jde o Československo, uvádím jen stručnou základní informaci: Ministerstvo národní bezpečnosti, existující v letech 1950 - 1953, zahrnovalo mimo StB i Veřejnou bezpečnost, Pohraniční stráž, Vnitřní stráž, vězeňství a další části. Velitelství StB od r. 1950 (od r. 1952 do r. 1953 Hlavní správa StB) zase pod sebe nezahrnovalo všechny složky StB, některé byly samostatné. Také Hlavní správa StB od r. 1966 zahrnovala pouze některé složky StB. Podobně tomu bylo s Federální správou zpravodajských služeb, vzniklou v r. 1969. Navíc v letech 1969 - 1970 podléhaly různé části StB federálnímu, českému a slovenskému ministerstvu vnitra. V zásadě v letech 1953 - 1990 různé složky StB podléhaly různým vedoucím funkcionářům MV, tedy ministrovi a jeho náměstkům, přičemž jejich kompetence se velmi často měnily. Archiváři, ale i historici si již jistě uvědomují problém, který je v tomto rozdílu organizace StB v NDR a Československu obsažený.

Písemnosti československé StB jsou totiž zachovány :

1. v archivních fondech jednotlivých Správ StB, kterých bylo na vrcholu normalizační doby 15, popřípadě v archivních fondech jim podřízených složek.
2. v archivních fondech Krajských správ SNB, a to v části Správa StB, tedy na úrovni jednotlivých krajů a jejich podřízených složek na úrovni okresů, ale i jinde.
3. rozptýleně v centrálních archivních fondech ministerstva vnitra, především sekretariátu ministra vnitra, sekretariátů náměstků MV ale i ostatních ústředních fondů MV.
4. ve fondech ministerstva národní obrany (vojenská kontrarozvědka, do r. 1990 součást StB).
5. ve fondech archivu ÚV KSČ, uloženém ve Státním ústředním archivu, ale i ve fondech nižších složek KSČ.

Nelze si představit vydělení písemností StB z těchto fondů. Vedle velkých technických problémů by tím došlo k popření základního archivního principu, tedy provenienčního principu, na němž stojí archivy i historická věda již století, a k jeho nahrazení principem pertinenčním. Došlo by k nenapravitelnému roztržení fondů se všemi důsledky pro vědeckou historickou práci.

Pokud vím, prováděl obdobnou praxi bývalý Ústav dějin KSČ, který vyčleňoval různé písemnosti z organických fondů. Že při této praxi došlo k velkým a nenahraditelným ztrátám archivních materiálů, je dostatečně známo. Při opětovném požití této metody by nepochybně došlo k témuž. Je paradoxní, že bojovníci proti totalitní minulosti zde navrhují právě použití metod svého protivníka, jejichž smutné výsledky jsou známé.

V diskusích v tisku také padl návrh na soustředění všech archivních materiálů z období 1945 - 1990. Vynechám-li monstróznost a proktickou nerealizovatelnost tohoto nápadu ( těžko si lze představit obdobné soustředění všech materiálů k letům 1939 - 1945, k třicetileté válce či k období husitskému), i částečné naplnění této myšlenky by bylo mimo jiné příkladným pragocentrismem a útokem na regionální pracoviště a regionální historické bádání. Často rovněž slyšíme, že Institut je bezpodmínečně nutný pro vyrovnání se s minulostí. Máme-li pod vyrovnáním rozumět poznání a pochopení minulosti a následné poučení se z ní, pak jsou zřejmé některé skutečnosti:

1. Je zde nezastupitelná role historiků (a jako archivář si dovoluji říci i archivářů) v tomto procesu. Těžko lze totiž za vyrovnání s minulostí považovat to, že kdekdo bude mudrovat nad materiály StB ke svýn sousedům nebo kolegům v zaměstnání.
2. Je zjevné, že jde o dlouhodobý, kontinuálně a v podstatě nekončící proces. Dodnes není a ani nemůže být dokončeno poznávání a hodnocení období těsně předcházejícího, tedy doby německé okupace v letech 1938/1939 až 1945, II. světové války a nacismu jako takového. Ale i období o staletí starší jsou dodnes předmětem poznávání a poučení. Je proto třeba zásadně odmítnout, alespoň ze strany historické a archivářské obce, představu, že lze tento úkol, tedy „vyrovnání“ se s lety 1948 (1945) až 1990 splnit v nějakém termínu. Ač je mi to osobně velmi líto, připomínají podobné hlasy hesla o splnění pětiletky za 4 roky či o této generaci, kerá již bude žít v komunismu. Nechci tím nikoho zesměšňovat, považuji ale za nutné upozornit na to, že se objevují obdobné myšlenkové postupy jako v minulosti, přičemž si jejich hlasatelé toho vůbec nejsou vědomi.
3. V této souvislosti je téměř urážlivé, čteme-li či slyšíme-li znovu a znovu, že nebyly učiněny žádné, popřípadě téměř žádné kroky pro vyrovnání se s minulostí na poli historické vědy.
   Za minulé desetiletí vyšly k této problematice stovky seriózních odborných knih, sborníků a statí. Dávám k zvážení, aby byla pro poslance, ministry a další činitele, v jejichž moci je rozhodování o těchto záležitostech, sestavena a zpřístupněna alespoň výběrová a jim srozumitelná bibliografie knih a obsáhlejších článků k uvedenému období. Myslím, že většina z nich by se podivila, co všechno již bylo publikováno.

Shrnuji:

Je zřejmé, že problém vypořádávání - nikoli vypořádání - se s minulostí je dlouhodobý. Reálných výsledků je přitom možno dosáhnout při vynaložení mnohem menších prostředků, než jsou ty, které by byly zapotřebí při vytváření nového rozsáhlého Institutu. Cestou je podpora historického bádání, v tomto případě o letech 1948/1945 - 1990. Jde především o podporu finanční a to:

1. Finance na grantové projekty k období 1945 - 1990. Výhodou grantů je jejich otevřenosti všem, kteří mají seriózní projekty. Pomocí grantů by měla být podpořena spolupráce institucí, odborných organizací i jednotlivců na konkrétních tématech. Rovněž by měly být podstatně rozšířeny publikační možnosti.
2. Finanční podpora stávajících institucí, například: historických
   1. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
   2. Historický ústav armády ČR z mimopražských
   3. České dokumentační centrum v Dobřichovicích
   4. Slezský ústav SZM v Opavě archivních
   5. Státní ústřední archiv včetně fondů ÚV KSČ
   6. Vojenský historický archiv
   7. Archiv Ministerstva vnitra a samozřejmě řada dalších (skutečně jde pouze o příklady, omlouvám se nevyjmenovaným, lze libovolně doplňovat, omlouvám se se i za nepřesnosti v názvech).

Tato finanční podpora by se měla zhodnotit v lepším technickém vybavení

• počítačové technice včetně programového vybavení a možnosti zpřístupnění inventářů a dalších archivních pomůcek, ale i některých archiválií touto cestou,
• kopírovacích přístrojích a dalších technických pomůckách, ale také v možnosti lepšího finančního ohodnocení i pomocného personálu, možnosti rozšíření studia v badatelnách a studovnách apod.

Vcelku by mělo dojít k rozšíření přístupnosti archivních materiálů a poznávání historie pro různé instituce i jednotlivce. To by se mělo projevit rovněž v rozšíření publikační činnosti, ale také v zlepšení služeb pro badatele a studenty. Takový by měl být cíl. Vytvoření Institutu, který bude mít monopol na archivní materiály a na bádání o poválečném období, je s tímto cílem v přímém rozporu. Navíc by Institut pohltil podstatně větší prostředky, které lze použít racionálněji.

Navrhuji tedy, aby valná hromada HK pověřila vedení HK, aby samostatně či ve spolupráci s jinými profesními organizacemi a odbornými pracovišti

• jednalo o této záležitosti s výše uvedenými organizacemi a pracovišti
• vypracovalo stanovisko k návrhům na vytvoření INSTITUTU
• vypracovalo návrh na naplnění poznání minulosti při stávající organizační struktuře archivů a historických pracovišť podporou vědeckého historického zkoumání minulosti
• zprostředkovalo toto stanovisko i návrh poslancům, senátorům, ministrům a jiným rozhodujícím osobnostem (případně včetně výběrové bibliografie k letům 1945 - 1990, podané formou srozumitelnou těmto činitelům, kteří nejsou profesionálními historiky)
• hledalo cesty k prosazení tohoto návrhu.

Děkuji všem za pozornost věnovanou tomuto diskusnímu příspěvku.

Antonín Slavíček
Archiv Ministerstva vnitra
pošt. přihr. 21/ASU
170 34 Praha 7
fax: 61424013